Územní systém ekologické stability
... v odborné praxi běžně známý pod zkratkou ÚSES, je zakotven v našem právním řádu, a to v zákoně č. 114/1992 Sb. (zákon o ochraně přírody) a v jeho novelách. Jedná se o fenomén, který se ideově zrodil dlouho před „sametovou revolucí“. První zmínky lze vystopovat již na konci 70. let, kdy se v roce 1978 v územním plánu obce Drnholec na jižní Moravě poprvé objevují pojmy „biologické centrum“ a „biologický koridor“. Začínají se hledat a navazovat kontakty mezi urbanisty, zemědělci, meliorátory na straně jedné a ekology a ochránci přírody na straně druhé.
Za přispění několika nezdolných nadšenců, kteří původní teorii o smysluplném oživení a stabilizaci intenzívně zemědělsky využívané krajiny rozvinuli do celostátního měřítka v kontextu s evropskou ekologickou sítí EECONET (European ECOlogical NETwork), se tak zrodil v letech 1991 - 1994 nový fenomén, kterému se dostalo v různé míře pozornosti i v jiných resortech než jen v ochraně přírody. Ohlasy nebyly vždy jen kladné, ale už sám fakt, že nějaké byly, je argumentem, že byl ÚSES brán vážně i v meziresortních vztazích. Velkou pomocí od samého počátku byla podpora ze strany Ministerstva pro místní rozvoj, které bylo vlastně v prvopočátku spoluiniciátorem zrodu teorie ÚSES. Ten vzniknul původně, mimo jiné, pro potřebu urbanistů při tvorbě územních plánů.
Za podpory MMR se například podařilo prosadit i to, že vymezení a hodnocení ÚSES (projekční činnost) bylo uznáno za vysoce odbornou a speciální činnost, pro niž je třeba mít oprávnění v podobě autorizace u České komory architektů. Zde vzniklo speciální oprávnění, jehož nositel po absolvování odborné zkoušky a složení slibu může provádět projekční činnost v oblasti ÚSES jako „autorizovaný projektant ÚSES“.
Objasněme si základní teoretická východiska ÚSES.
- problematika ÚSES spadá do problematiky obecné ochrany přírody (a krajiny). Zabývá se tedy krajinou. V podmínkách středoevropských se jedná o krajinu kulturní, tj. krajinu, na jejíž jednotlivé složky dlouhodobě působil a stále působí svou činností člověk. Kulturní krajina je mozaikou stanovišť - ekosystémů, do různé míry ovlivněných lidskou činností. Tato mozaika má různou strukturu, odlišné druhové složení, a tím i nestejnou biodiverzitu (druhovou pestrost).
- kulturní krajina se vyznačuje sníženou ekologickou stabilitou oproti přírodním (přirozeným) ekosystémům. Toto snížení je odvislé od míry obhospodařování, tj. intenzity zásahů a množství vkládané dodatkové energie, která je potřebná pro vyprodukování požadovaných statků (zužitkovatelné biomasy) nebo služeb (např. zarůstání zastavěných ploch komunikací a urbanizovaných území spontánně se šířící vegetací).
- v současné agroindustriální krajině je snahou pomocí ekologické optimalizace vytvořit harmonickou kulturní krajinu, v níž by byly plochy destabilizovaných ekosystémů vyvažovány (izolovány) vhodně rozmístěnou sítí ploch ekologicky stabilnějších, tvořených přirozenými a přírodě blízkými ekosystémy.
- základem takto fungující sítě je soubor v krajině existujících stabilnějších ploch, který nazýváme kostrou ekologické stability. Rozmístění těchto struktur je však nepravidelné a odvislé spíše od toho, kde se vyskytují plochy, jejichž intenzívní kultivace nepřináší očekávané zisky. Nejedná se ani o propojený systém, v němž je umožněna výměna informací (v našem pojetí hlavně biologické, potažmo genetické ve formě šířících se rostlinných a živočišných druhů). A právě propojenost jednotlivých prvků je základním atributem ÚSES, což je vlastně ona výše zmiňovaná síť ploch ekologicky stabilnějších přirozených a/nebo přírodě blízkých ekosystémů.
- ÚSES má víceúrovňovou strukturu. V podmínkách ČR rozlišujeme úroveň (význam) místní (též nazývanou lokální), regionální a nadregionální. V mezinárodním měřítku je možno vylišit ještě úroveň provinciální. Co toto členění znamená? Zkusme si to vysvětlit na připodobnění. Využijme opět již zmiňovaného slova „síť“. Představme si, že se jedná o skutečnou síť, jako je třeba síť rybářská, která je natažena nad skleněnou deskou. Tato deska představuje schopnost krajiny vypořádat se s různými tlaky a zátěžemi (bude-li zátěž příliš velká, deska se rozlomí). Síť je tu proto, aby zabránila působení tlaku na desku, musí tedy udržet zatížení, které představují vlivy člověka na krajinu. Opět popusťme uzdu fantazii a představme si tyto vlivy jako kameny různé váhy a velikosti. Jak tedy bude fungovat naše síť? Bude tyto kameny zachycovat a zadržovat, jinak by padaly přímo na skleněnou desku. Pokud by síť tvořila jen základní osnova s jednotnou velikostí ok, tak by došlo k tomu, že menší kameny propadnou (v případě silných provazů nemůžeme vytvořit dostatečně malá oka) nebo naopak hmotnost kamenů hustou, ale z velmi tenkých vláken vystavěnou síť protrhne a kameny pak skleněnou desku stejně poškodí. Proto je třeba zkombinovat různé tloušťky vláken, která tvoří síť, a tím i velikost ok. Dochází tak k postupnému zahušťování nejpevnější základní osnovy, slabšími a slabšími (ale také čím dál hustějšími) strukturami, čímž vznikne pevná a neproniknutelná síť, která zachytí všechny kameny (mohou propadnout jen nepatrná zrnka písku). Důležitý je ještě jeden aspekt - zahušťováním výrazně vzrůstá i „únosnost“ sítě. Nejedná se přitom o pouhý aritmetický součet únosností jednotlivých úrovní. Nutno přiznat, že uvedený příklad je ve své absolutnosti pouze teoretický. Ve skutečnosti pouze tvorba a ochrana ÚSES nevyřeší celou problematiku zajišťování ekologické stability. Ruku v ruce musí jít snaha o celkové snížení destabilizujících antropogenních vlivů. Jinými slovy: je třeba snížit počet a hmotnost oněch kamenů na nezbytně nutnou míru.
- je nutno zdůraznit, že ÚSES není výmyslem nějakých přírodovědců, kteří by z dlouhé chvíle vymyslili další způsob, jak komplikovat v dnešní tržní ekonomice postavené na zisku (bohužel, okamžitém) život vlastníkům a hospodářům v krajině. Opak je pravdou! Nejedná se o problematiku jen a pouze životního prostředí. Velmi výrazně se dotýká produkčních odvětví (zemědělství, lesnictví, turistický ruch) i kulturních a sociálních vazeb ke krajině. Na čtyřech základních cílech zabezpečování ÚSES v krajině si můžeme názorně ukázat potřebu meziresortního přístupu k problematice.
1. Uchování a podpora rozvoje přirozeného genofondu krajiny
Tento cíl je možno primárně považovat za výrazně (dokonce snad pouze) přírodovědný. Druhotně však již může zasahovat i do praktického života. Jako příklad může posloužit snaha o nalezení v našich horách původních smrků (ne těch vysázených z osiva, které pocházelo z různých koutů Evropy), které by odolali nepříznivým klimatickým podmínkám a ještě vydrželi nápor imisí (chlumní smrky nemají již kvůli svému habitu a zakódované genetické informaci o nástupu rašení apod. příliš šancí na zdárný vývoj v takových podmínkách). Mizení lokálního genofondu je vlastně jakousi obdobou vymírání druhů. Každá taková ztráta nás může v budoucnosti velice mrzet.
2. Zajištění příznivého působení na okolní, ekologicky méně stabilní části krajiny a jejich prostorové oddělení.
Asi nejvýznamnější cíl. Zde již dochází k prolínání přírodních věd s produkčními zájmy, neboť se předpokládá vliv ploch, které vznikly a/nebo jsou ošetřovány na základě přírodovědných závěrů, na ekologicky méně stabilní plochy sloužící k produkci nebo jiným lidským potřebám (urbanizovaná území).
3. Podpora možnosti polyfunkčního využívání krajiny
Zde se jedná již zcela o rovinu praktického života, neboť počítá s krajinou jako celkem, v němž trvale žijí i lidé. Jde o praktické využití potenciálů krajiny - nejen ve smyslu produkce statků (biomasy - potraviny, dřevo, jiné suroviny), ale i služeb (např. vázaných na rekreaci) - a jejich optimální kombinaci. V tomto cíli se mohou tedy uplatnit i projevy kulturní a sociální.
4. Uchování výrazných krajinných fenoménů
Tento cíl je vázán silně na kulturně-historické působení vztahu „člověk - krajina“, které jde, samozřejmě, ruku v ruce s praktickým využíváním krajiny. Zde dochází ke splýváním s krajinným rázem.
Vymezování, navrhování a tvorba ÚSES vychází z teorie biogeografické diferenciace krajiny, aby byla postihnuta rozmanitosti přírodních podmínek každé jedinečné krajiny. Proto je třeba vymapovat typy ekotopů (plochy obdobných trvalých ekologických podmínek). Poté následuje mapování krajiny a vymezení kostry ekologické stability, které sestává z ekologicky významných segmentů krajiny (EVSK). Účelně vybrané EVSK se stávají skladebnými částmi ÚSES. Tyto skladebné části se dělí na:
- biocentra (plochy, které svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňují trvalou existenci druhů a společenstev přirozeného genofondu krajiny)
- biokoridory (plochy, které propojují biocentra a podporují migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů)
- interakční prvky (jiné plochy, které vytvářejí existenční podmínky rostlinám a živočichům)
Důležitým atributem skladebných částí ÚSES jsou prostorové parametry (pro biocentra minimální výměra, pro biokoridory maximální délka a minimální šířka), které jsou odvislé od společenstev (lesní, luční, mokřadní, ...) a od významu (lokální, regionální, nadregionální).